Čtyři zmařené životy – čtyři tabulky. Projekt připomíná oběti komunismu
Sergej Parchomenko, iniciátor projektu Poslední adresa. | foto: Petr Topič,MAFRA
ПРАГА. На фасадах четырех домов в Праге в день политических заключенных появились незаметные таблички. На каждой из них, размером не больше ладони, простое сообщение – имя, дата рождения, дата ареста и казни. За сухим текстом скрываются истории героизма совершенно неизвестных людей, чье стремление к демократии и свободе было жестоко подавлено коммунистическим режимом. «Последний адрес» является уникальным проектом не только потому, что напоминает об их трагической судьбе, но и потому, что любой человек может принять в нем участие.
PRAHA Na fasádě čtyř pražských domů se v den Politických vězňů objevily nenápadné tabulky. O něco málo větší, než lidská dlaň nesou prosté sdělení - jméno, datum narození, datum zatčení a popravy. Za strohým textem se skrývají příběhy hrdinství veřejně zcela neznámých lidí, jejichž touhu po demokracii a svobodě brutálně ukončil etablující se komunistický režim. Poslední adresa je unikátní nejen tím, že jejich tragické osudy připomíná, jeho cílem je, aby se do projektu mohl zapojit kdokoliv o to bude stát.Dům v pražském Úvoze číslo 13, současném sídle švédské ambasády, by se mohl zdát prokletý. Životy čtyř jeho obyvatel během krátké doby ukončily popravčí čety. Přitom tato adresa vypráví příběhy obrovské osobní statečnosti a síly charakteru. Mezi nimi i 28letého Veleslava Wahla, jehož jméno nese jedna z tabulek projektu Poslední adresa.
Wahl, syn známého pražského advokáta, se s otcem a strýcem zapojil do protinacistického odboje. Za statečnost byl po osvobození vyznamenán Československým válečným křížem a medailí za zásluhy I. stupně. Ani ty ho ale v roce 1950 neochránily před popravčí četou komunistického režimu. “Wahlova rodina to byli vlastenci, jakým dnes není rovno. Wahlův otec i strýc byli popraveni za heydrichiády. Wahlův tchán, Josef Růžička, zahynul v koncentračním táboře v Mauthausenu. Když šel
Veleslav Wahl na svou popravu byl už čtvrtým mužem v jedné rodině, která skutečně symbolizuje dějiny střední Evropy a boj proti oběma totalitním nebezpečím,” uvedl při slavnostním odhalení Wahlova pomníčku historik Igor Lukeš.
Zrůdnost obou totalit dokresluje i fakt, že popravami rodinná tragédie zdaleka nekončila. Komunisté odsoudili k 11 letům žaláře také Wahlovu mladou manželku Ťaťánu. “Těžko se s tím vyrovnávala. Když vyšla v šedesátých letech z pardubického vězení, bylo jejím hlavním cílem odejít. Emigrovala do Brazílie a pak do Ameriky, kde konečně začala svobodně žít. Domů už se nikdy nechtěla vrátit,” vypráví neteř Taťány Wahlové - Kateřina Ebelová.
Vzpomínat je důležité pro budoucnost
I ona se může považovat za nepřímou oběť komunistického řádění v její rodině. Celé dětství pozorovala plačícího tatínka, kterého postihly těžké deprese: ”Můj otec, bratr Taťány, byl hlavní kamarád Veleslava Wahla a celý život se nemohl smířit s tím, co se stalo. Dostal těžké deprese, pokusil se o sebevraždu, brečel kdykoliv viděl černé auto, černou vránu, těžko se o tom mluví.”
I proto je podle Kateřiny Ebelové zásadní připomínat zločiny komunismu takovými projekty, jakým je Poslední adresa: „Je to důležité pro naší budoucnost. O zločinech komunismu, zejména z padesátých let, se zas tak moc nemluví a komunisté získávají další a další hlasy. Spousta lidí si dnes myslí, že to bylo dobré období.”
Poslední adresa jako návrat z Marsu na Zem
Idealizace minulosti mezi mnoha lidmi byla jednou z motivací ruského novináře Sergeje Parchomenka, proč se rozhodl projekt Poslední adresy před třemi lety založit v Rusku: „Lidé často vnímají tohle období našich dějin jako geopolitické téma, střet nejrůznějších zájmů, je to, jako by ho pozorovali odněkud z vesmíru. Mým cílem bylo spustit ho na Zem. Na úroveň člověka. Aby si lidé byli schopní za historií představit konkrétní osoby, s konkrétními osudy a adresami.”
S rozběhnutím projektu pomohla Parchomenkovi společnost Memorial, která poskytla archiv údajů o obětech sovětských politických represí. Jakkoliv umísťování tabulek na domy, které byly poslední známou adresou obětí komunistického režimu, není úplně snadnou záležitostí, za tři roky se podařilo instalovat 600 tabulek v 35 ruských městech.
“Lidé k tomu projektu přistupují různě. Samozřejmě někdy není jednoduché domluvit se s obyvateli domu, aby s instalací tabulky souhlasili. Někdy se najdou tací, kteří si myslí, že Stalin byl dobrý a nic z toho, co říkáme není pravda. Někdo zas nechce vůbec vzpomínat nebo lidé říkají, ať si dáváme cedulky na hřbitov a ne na dům, kde žijí lidé. Pak je, ale plno lidí, kteří se sami hlásí a chtějí tabulky na svých domech instalovat. Pouští se do toho s velkým nadšením.” popisuje Sergej Bělenkin ze společnosti Memorial.
Do projektu se může zapojit kdokoliv
O tom, že projekt navzdory všem obtížím ve společnosti rezonuje svědčí i fakt, že Česká republika je po Ukrajině třetí zemí, kde se Poslední adresa rozbíhá. “Já vnímám jako mimořádně důležité, že tento projekt, který připomíná oběti komunismu k nám přichází právě z Ruska, odkud k nám přišel I samotný komunistický režim,” vysvětluje jeden z iniciátorů Poslední adresy v Česku, Štěpán Černoušek.
Společně z kolegy z Ústavu pro studium totalitních režimů, který projekt podpořil, doufá, čtyři tabulky na konkrétních adresách po Praze jsou jen začátkem. Do projektu se totiž může zapojit kdokoliv: „Potřeba je zjistit jméno, datum narození a úmrtí daného člověka a ideálně poslední adresu, na které daný člověk žil, než byl z politických důvodů zatčený. Na našich stránkách pak najde informace, jak postupovat dál,” uzavírá koordinátorka projektu Poslední adresy Michaela Stoilová.
